David se ptá

Rozhovory vedené Davidem Furnishem

Z X-MANA K ZPĚVÁKOVI A TANEČNÍKOVI, HUGH JACKMAN OBNOVUJE VÝZNAM SLOVA "VEDOUCÍ MUŽ"
--Vedeno Davidem Furnishem

přeložila: Anna Wolfová
z
www.jackmanslanding.com

**********

David Furnish: Tohle pro vás byl docela neuvěřitelný rok. Sedm měsíců hrajete na Broadwayi šou The Boy From Oz, roli pro kterou jste byl všeobecně uznávaný, a váš nový film nazvaný Van Helsing vychází tenhle měsíc. Začněme povídáním o té šou. Jak to jde?

Hugh Jackman: Jó, kamaráde, jde to skvěle. Tahle šou byla pravděpodobně jednou z nejuspokojivějších jevištních zkušeností mé kariéry. Na druhé straně, nemyslím, že bych kdy v životě pracoval tvrději—šou je pro mě hodně vytěžující. Je to pocta Peteru Allenovi, a upřímně, nevím jak ten chlap žil svůj život, se vší tou energií co ze sebe vydával. Hrával dvě představení za noc! Pořád chtěl žít život rychlostí Mach 5. Mám opravdu rád představení, ale je to jako skok do hlubiny.

DF: Musel jste si kvůli roli osvojit nějaký velmi zdravý režim, který by vás udržel fit?

HJ: Ó, ano. Myslím, že být na Broadwayi je moderní výraz pro být mnichem. Hodně spím, hodně jím, a hodně odpočívám. Kolem mého domu mě začali přezdívat "Děda", protože mám vždycky své bačkory a každou chvíli si dávám šlofíka. Dobré na tom je, že během těch dní musím vyzvedávat malého syna, Oscara. Jsou mu tři a půl a právě začal chodit do školky. Takže končí v poledne, a s tímhle rozvrhem jdu spát, vyzvednu ho, a předtím než jdu do divadla jsem několik hodin s ním.

DF: Co to bylo, co vás určilo do role Petera Allena?

HJ: No, v Austrálii, odkud jsem a odkud byl Peter, je něco jako ikona. Byl neuvěřitelný umělec a napsal některé písně, které Australani milují. Ale jeho příběh na mě opravdu zapůsobil. Jako umělec byl neuvěřitelně statečný. Měl energii na všechno: Jeho ambice byly bezmezné, a měl odvahu to vše spojit. Přes všechny vzlety a pády v životě z něj měl obrovskou radost. Možná nebyl největším zpěvákem nebo hráčem na piano nebo tanečníkem na světě, ale když vystupoval, rozzářil celou scénu. Byl jedním z těch vzácných samotářů, kteří mohli mít publikum na dlani, od chvíle kdy vešli na scénu.

DF: Byli se lidé, kteří znali Petera podívat na šou?

HJ: Samozřejmě, ano—někteří slavní, někteří rodinní příslušníci. A je to docela šílené. Jedna žena, která se mě zvlášť dotkla byla matka Peterova dlouholetého přítele Grega, který zemřel na AIDS—je zobrazený v té šou, a přišla několikrát. Je to velmi vážné, když hrajete a uvědomíte si, že někdo z publika je blízký příbuzný fyzické osoby zobrazené na scéně. Zpravidla bývají lidé vyděšení, že na Petera se vzpomíná na Broadwayi, protože Broadway byla různými způsoby jeho velká láska. Fakt, že Legs Diamond [muzikál z roku 1988 napsaný Allenem] nefungoval byl jedním z velkých zklamání jeho života. Vždycky si přál být na Broadwayi—to byl jeho velký, velký sen. Takže šou mu vzdává holt a lidé, kteří mu byli nejblíž to oceňují. Doufám, že se přijde podívat Liza [Minelli, kterou si Allen vzal v 60. letech], ale doteď nepřišla. Potkal jsem ji a pověděla mi nějaké skvělé příběhy o Peterovi.

DF: Takže jestli rozumím správně, absolutně Petera zbožňovala.

HJ: Ó, byli do sebe bláznivě zamilovaní. Přesto, cokoliv se mezi nimi stalo, tyhle dva lidé do sebe byli blázni a zůstali skvělými přáteli po celý svůj život. Podle toho, co nám každý říkal, vidět je spolu bylo jako vidět ztělesněnou lásku. Abychom to ukázali, jdeme na dno svých sil.

DF: Je to poprvé ve vaší kariéře, kdy hrajete skutečnou osobu?

HJ: Ano, a je to skličující. Vždycky jsem si myslel, že hrát takovou roli je ohromná výzva, protože to není jenom o vaší představivosti, ale také o představivosti publika; mají doslova ve svých hlavách obrazy a zvuky, takže je to dobrá rovnováha mezi působením dojmu a napodobováním, zosobněním. Avšak zajímavé je, že mnoho lidí, kteří přichází na šou o Peterovi moc neví, a to je podle mě způsob jak to funguje nejlíp. Je to jako když Funny Girl je o Fanny Brice, ale většina lidí doopravdy neví kdo byla—je to jenom velká šou kvůli tomu příběhu.

DF: Podle toho, co jsem četl, režisér, Philip William McKinley, se více zaměřoval na stvárnění Allenovi duše, povahy a méně na jeho fyzický vzhled.

HJ: Ano, opravdu jsme se na to zaměřovali první čtyři týdny. Potom v pátém jsem si říkal, dobře, teď jsem přišel na to kdo Peter je; další věc je zaměřit se na vnější vzhled a chůzi a mluvení a tohle všechno. A jak jsem to začal dělat, zjistil jsem, že producenti a režisér začínali být trochu znepokojení. Nakonec mi řekli, "Víš, je to divné—ten efekt není tak silný jako předtím. Vlastně je lepší, když do toho dáš pár narážek na Allena a vložíš jeho známé pohyby, raději než se snažit ho napodobovat." A měli pravdu. Lidé, kteří Petera znali, za mnou po několika prvních představeních přišli a říkali, "Ó, můj bože, myslel jsem, že tam na jevišti to byl Peter."

DF: Jedna moje super přítelkyně z Kanady se šla na šou podívat před pár týdny, a básnila o tom, říkala, "Cítím se jako bych se právě dvě a půl hodiny milovala s Hughem Jackmanem."

HJ: Teď víte, proč jsem tak vyčerpaný.

DF: Jste teď, po hraní gaye, více vnímavý vůči záležitostem gayů v politice?

HJ: To si nemyslím. Víte, pracuju v show businessu—vždycky jsem měl homosexuální přátele, takže jsem nikdy opravdu nedělal velké rozdíly založené na něčí sexualitě. Ve skutečnosti jsem se záměrně snažil nehrát Petera příliš jako gaye. Víte, on se bavil. Byl tramp. Ale to byla všechno součást jeho radosti ze života—byl jako dítě v cukrárně. A Peter byl záměrně dost nepolitický, protože věřil, že je umělec a kdyby jednou překročil hranici na politickou scénu, zranilo by ho to. V té době, myslím, to bylo velmi kontroverzní: kvůli Stonewallským nepokojům a všemu co se tou dobou dělo ve společnosti gayů, homosexuální hnutí opravdu volalo po známých osobnostech. Ale Peter to ustavičně odmítal.

DF: Váš další velký úspěch v posledních letech byla postava Wolverina ve filmech X-Men. Pomyslel jste někdy na to, že by se mohl stát takovým fenoménem jakým je?

HJ: Ne. Po pravdě, myslím, že studio bylo dost nervózní kvůli zveřejnění. Nikdo neočekával takové zahájení, jaké jsme měli u prvního filmu X-Men (2000). Myslím, že to opravdu šokovalo hodně lidí.

DF: To byla vaše první velká filmová přestávka, že?

HJ: Ano, dalo mi to práci v Hollywoodu.

DF: Vrátil jste se zpátky a přečetl nějaké komiksy, které byly předlohou pro film?

HJ: Ó, ano, hlavně během natáčení. Miluju je, a hrozně se mi líbí ty kresby. Myslím, že hodně toho, co je v komiksech, mi přiblížilo, jak mám tu roli hrát fyzicky. Na příklad, souboj v komiksu může být na čtyři stránky, ale vidíte tam pouze 16, nebo tak, obrázků své postavy. V takovém místě je čtenář seznámen se všemi fyzickými a emocionálními výkyvy velké bitvy—je neuvěřitelné jak je to stlačené. Mnoho z těch obrázků mi uvízlo v hlavě, když jsem vytvářel Wolverinův bojový styl.

DF: Představuji si, že hodně práce, kterou jste v X-Men dělali, se tvořilo před modrými plátny a na zvukových scénách, hlavně ty akční scény, kde vás museli do filmu dodat až později. Takže, z hlediska provedení, to nahlédnutí musí být užitečné.

HJ: Pomáhá to, a myslím, že trénink v divadle také pomáhá. Obvykle v divadle vlastně nedostanete nic z fyzického světa, ve kterém vaše postava žije a pracuje.

DF: Pro mě je X-Men mnohem víc než váš standartní akční film. Co myslíte, z jakého důvodu takové filmy promlouvají k lidem?

HJ: Ze stejného důvodu jako to dělali komiksy už před tolika lety. Dostanou se ke všem těm pocitům bytí v menšině, nepochopení nebo bytí jiný a nemít nikoho, kdo vám rozumí. Jsou tu všichni ti lidé se supersilami, ve stejnou dobu je ta síla také jejich slabostí, protože to izoluje a přináší nenávist a nedůvěru a strach a nepochopení od ostatních lidí. Tyhle postavy tam venku pouze nezabíjejí padouchy a jinak vtipkují a jsou v pohodě. Žijí všichni ve světě bolesti a nepochopení a to, jak se s tím vypořádají je dělá zajímavými.

DF: Do jisté míry, mi ty filmy opravdu připadají jako o toleranci, a o tom, jak se lidé bojí věcí, kterým nerozumí. To mě nutí přemýšlet o tom, co se teď děje ve světě, se všemi těmi konflikty pramenícími v rozdílnosti pohledů na politiku, pohledů na náboženství, sexualitu, cokoliv.

HJ: Absolutně. V podstatě mluvíme o stejné věci. Na individuální úrovni nebo na masové úrovni, když lidé něčemu nerozumí, bojí se toho a chtějí to zničit, protože je to neznámé; strach vždycky pramení z neznámého. Proto ty filmy osloví lidi na velmi široké úrovni.

DF: Co nám můžete říct o filmu Van Helsing?

HJ: Je to akční film a velmi dobrodružná jízda—opravdový výbuch. Hraju hlavní roli Gabriela Van Helsinga, úhlavního nepřítele Drakuly a postavu, která se objevuje v originální verzi příběhu Drakuly od Brama Stokera. Je to role, kterou hráli ve filmu Anthony Hopkins a Laurence Olivier, ačkoliv nikdy jako hrdinu. V naší verzi je mladší a dobrodružnější. Van Helsing pracuje pro Katolický kostel, zbavující se duší, o kterých se domnívají, že jsou nesplatitelné, a v tomhle filmu je vyslán Vatikánem, aby se postaral o Drakulu. Během toho se setkává s Frankensteinem, Vlčím Mužem—všemi ohromně ikonickými. Dokonce, ačkoliv je správný chlap, je to velmi záhadná postava, trochu rozčarovaná z toho co dělá: líbí se mu v žáru bitvy, ale vždy ho přepadne pocit prázdnoty, který přichází s jeho zaměstnáním, kvůli tomu, že při zabití démona, také zabije lidskou duši, kterou démon posedl. Nakonec se dá dohromady s postavou Kate Beckinsale a film se stává romantickým dobrodružným příběhem. Od začátku do konce je to jako jízda na horské dráze.

DF: Jak jste se do toho projektu dostal?

HJ: Setkal jsem se s režisérem Stephenem Sommersem ještě předtím, než jsem přečetl scénář a prostě jsem si řekl, že je působivý. Je skvělý filmař, obzvláště akčních filmů, a úžasný člověk. Není moc lidí, kteří by mohli zvládnout tak velký film jako je Van Helsing, a on to zvládnul. Přišel s několika skvělými nápady pro postavy a řešením jak spojit všechny ty herce, takže to není celé jenom o soubojích mezi příšerami a hrdiny a padouchy. Celé je to dost epické.

DF: Je tam hodně zvláštních efektů, jako ve filmech X-Men?

HJ: Pro Van Helsinga vytvořili vynikající scény, takže práce před modrým plátnem byly minimální. Fyzický svět, se kterým jsme museli pracovat, byl neuvěřitelný. Natáčeli jsme tři měsíce na venkově u Prahy, kde postavili tuhle vesnici. Pořád stojí, jelikož jsou plány na druhý díl a možná televizní seriál založený na téhle postavě. Všechny interiérové scény byly natočeny v L.A., protože potřebovali obrovské scény. Ve skutečnosti jedna scéna byla tak velká, že jsme nemohli najít nikde na světě studio, kam by se vešla, tak jsme to museli postavit na parkovišti v Downey v Kalifornii. Je to největší věc, co jsem kdy viděl, ve stylu Indiana Jonese. Vždycky říkám lidem, aby mě navštívili, když natáčím, a obvykle je to moc nezaujme; ale s tímhle to bylo přesně obráceně.

DF: Vytváření takových vysoko-rozpočtových filmů byla asi poslední věc, která by vás napadla, že ji budete dělat, když jste vyrůstal v Austrálii. Neplánoval jste v jednu chvíli být novinářem?

HJ: Ano, ačkoliv herectví bylo mým koníčkem celý život. Byl jsem nejmladší z pěti, a hraní ve školních hrách, nebo čemkoliv jiném, byla úplně normální součást života. Nikdo neříkal, že bych se kvůli svému talentu měl stát hercem, takže nemyslím, že jsem o tom někdy uvažoval; nebo jsem prostě neměl tu sebedůvěru, abych řekl, "Tohle je to, co budu dělat." Ale když jsem získal titul v žurnalistice, začínal jsem zjišťovat, že to není to pravé. Po tom, co jsem hrál hru na jiné škole, jsem věděl, že je to špatně; byly tam kurzy napůl novinářské a napůl v divadle, a jak jsem mluvil se studenty, zjistil jsem, že jsem udělal chybu a měl bych studovat tam. Miloval jsem školu—jsem to, čemu říkáte šprt—tak jsem se rozhodl studovat drama bez ohledu na to, jak daleko by mě to mohlo dostat v kariéře. Ale miloval jsem to. Když jsem absolvoval, myslel jsem si, "Dobrá, budu tomu dávat všechno co mám tak pět let. Když se nic nestane, založím vlastní divadelní společnost nebo tak něco." Nehodlám celý život strávit čekáním na zazvonění telefonu. A věci se prostě staly, jedna za druhou.

DF: Chodil jste jako dítě hodně do divadla?

HJ: Ó, ano. Když mi bylo 8, máma se přestěhovala do Anglie, takže jsem pořád jezdil tam a zpátky, a když jsem tam byl, chodil jsem do divadla--bylo to úžasné. Byla to pro mě perfektní rovnováha, když jsem chodil na hereckou školu. Studoval jsem v Perthu, kde jste totálně izolovaný a v bublině tvůrčího ohně a riskování. Když jste v National Institute of Dramatic Art (Národní ústav hereckého umění) v Sydney, všichni účinkující a agenti se na vás chodí tři měsíce dívat, takže se pořád cítíte jako na vystoupení. Ale protože moje škola byla tak izolovaná, mohl jsem pracovat podle vlastních instinktů a kreativně, to byla úžasná věc. Ještě, ve stejnou dobu, jsem jel do Anglie a viděl ty skvělé umělce, takže jsem viděl opravdový svět a ty neuvěřitelně vysoké standardy v divadle a herectví.

DF: Myslíte, že hraní byl pro vás způsob jak uniknout od rodiny, zvláště jako nejmladšímu z pěti?

HJ: Jsem si jistý, že to mělo co dělat s hledáním pozornosti. Ale byl to taky způsob jak rozšířit můj společenský svět. Pamatuji si starší bratry a sestry jak dělali různé věci a chodili na večírky a tohle všechno, a hry a muzikály, které jsem hrál, byly pro mě skvělý společenský oddych.

DF: Spolu s vašimi divadelními studiemi, jsem pochopil, že jste také dělal hodně práce kolem duchovních a filozofických záležitostí.

HJ: Ano, studoval jsem na místě zvaném School of Practical Philosophy (Škola praktické filozofie) od roku 1992, a to se stalo hlavní částí mého života. Dalo mi to skvělý základ k porozumění okolního světa, a také mi to hodně pomohlo při hraní. Studovali jsme velké filozofy, myslitele, bible z východu, ze západu. Není to ten druh školy, kde jste aktivně povzbuzovaný, abyste přijal nebo odmítnul nějakou informaci, ale abyste si ji zkusil prakticky ve svém životě jako způsob výzkumu. Celé je to o osobní zkušenosti a o tom, co pomáhá, a co ne. Začínáte pracovat na sobě, potom rozšiřujete tu práci na pomáhání ostatním kolem vás a společnosti ve velkém.

DF: Co podpořilo váš zájem?

HJ: Pro kurz mě nadchnul kamarád, a zpočátku jsem si myslel, Skvělé, to mi pomůže při hraní. A, samozřejmě, po asi 15 měsících, nastala chvíle, kdy jsem si uvědomil, že je to jinak. První přichází výzkum, a hraní je jenom vedlejší aktivita, což je báječné rozšíření. Takže se to dělo dost pomalu a přirozeně.

DF: Pomohlo vám to vyrovnat se se slávou, která provázela X-Men?

HJ: Myslím, že mi to pomohlo se tím vším bavit a nepodlehnout tolik těm výkyvům. Je ironické jak herci, kteří dokážou přecházet z jedné role do druhé, často berou své vlastní životy tak vážně. Nakonec, všechno je to hra, a vynikající hra. Myslím, že mé studie mi pomohli dívat se na to ze správného pohledu a neodmítat věci jako zanedbatelné a nedůležité, ale spíše vidět kvality té horské dráhy jako část nevyhnutelné hry. Víte, v tomhle podnikání o úspěchu velmi rozhoduje názor publika, a my všichni víme, jak ten dokáže být vrtkavý.

DF: Mluvíte o úspěchu, slyšel jsem, že se mluví o třetím pokračování X-Men. Chtěl byste znovu hrát Wolverina?

HJ: Ano, mohlo by být zajímavé vidět jak se ta postava vyvíjí, kam se dostane. Ačkoliv, pořád ještě řeší v čí režii ten film bude, takže kdo ví.

DF: Je něco, kam byste chtěl, aby se ta postava dostala?
HJ: Um, co třeba teplejší podnebí? Nevěděl jste, že Wolverine byl dobrý surfař, že ne? [oba se smějí]

 


ROZHOVOR

 

Od Davida Furnishe

1997

 

www.debbiereynoldsonline.com

V nestálém světě zábavy je Debbie Reynolds jednou ze stálic. Typická holka od vedle, zpívala, tancovala, a hrála po svém ve filmech jako Zpívání v dešti (Singin' in the Rain) (1952) a Tammy and the Bachelor (1957), dokud Hollywood neunavil její panenský vzhled a naivní chování. Teď, po více než dvou desetiletích bez opravdové filmové role, se jí povedl brilantní návrat v důvěrné komedii Alberta Brookse Matka (Mother).

DAVID FURNISH: Jak vypadal váš první den na scéně při natáčení Matky, po tak dlouhé době bez filmu?

DEBBIE REYNOLDS: Byla jsem hodně nervózní. Už před měsícem jsem přestala hrát v kabaretu, protože Albert [Brooks] chtěl, abych přestala být Debbie Reynolds estrádní umělkyně, tanečnice, zpěvačka a komediantka a stala se Debbie Reynolds matkou. Taky jsem si nebyla jistá, jestli celá technika filmového hraní je stejná jako byla dřív. Albert pracoval s ruční kamerou, která ani neexistovala když jsem já byla ve filmu. Taky píše vemi dlouhé scény, takže to pro mě byl velmi těžký scénář. Měla jsem se naučit deset, dvanáct stran na jeden šot.

DF: Vaše postava, Beatrice, prochází ve filmu, během bližšího seznamování matky a syna, několika jemnými změnami. Byla to výzva?

DR: Bylo hodně těžké zachovat opravdovost, upřímnost, jemnost. Teď pracuji na jiném, velmi zábavném filmu nazvaném Svatba naruby (In and Out), s Kevinem Klinem, Tomem Selleckem, a Mattem Dillonem. Hraju Kevinovu matku, ale ta je úplně jiný typ matky – velmi otevřená povaha. Mohla jsem zahrát svou roli v Albertově filmu víc otevřeně a víc se smát. Ale to není to, na co Albert narážel. Jeho film je velmi speciální a důvěrný. Hodně ho ovládá.

DF: Máte v životě takový klid, který se odráží v tom jemném představení?

DR: V mém životě nikdy nebyl klid.

DF: Opravdu nikdy?

DR: Nikdy. Ta žena v Matce (Mother) vůbec není jako Debbie. [smích]

DF: Je dost v rozpacích z toho, že se její syn vrací domů.

DR: Já bych mu uklidila pokoj. Všechno bych mu opatřila. Měla bych jídlo. Přivedla bych kuchaře. Uspořádala bych párty. Objednala bych jazz trio. Měla bych pro něj úplně nové oblečení - "Tady, vezmi si co chceš, drahoušku. V tomhle vypadáš líp." Byl by to úplně jiný příběh.

DF: Brooksova postava stále u matky hledá uznání. Vaše dcera, Carrie, veřejně prozradila hodně vlastních nejistot o vyrůstání se slavnou matkou. Spojujete se kvůli tomu s Matkou (Mother)?

DR: Carrie a já jsme odlišné od doby, co jí bylo čtrnáct. Chtěla vést život spisovatelky, ale nechtěla chodit do školy, aby ho našla. Tak jsme měly problém, protože jsem trvala na tom, že si dokončí vzdělání. Teď mi děkuje. Ale stálo mě to tři roky nemluvení s vlastní dcerou. To je život. V Matce (Mother), syn přichází domů, protože nemá šťastný život a chce z toho obvinit svou matku. Ale přichází na to, že je to docela senzační žena.

DF: Vlastně je to ten druhý syn [hraje ho Rob Morrow], kdo má komplikovanější vztah s matkou -

DR: Ale podívejte, to já s mým synem, Toddem [Fisherem], nemám. Provozuje můj hotel s kasinem v Las Vegas, a je absolutně spokojený. On ani Carrie necítí žádnou závist. Takže jsem neměla moc věcí, ne kterých bych mohla stavět svou roli. Všechno bylo ve scénáři. Já jsem to jenom musela zahrát správně.

DF: Bylo pro vás těžké, když Carrie ve své novele Postcards From the Edge [1987] a později ve filmovém zpracování [1990] napsala o problémech, které jste spolu měli?

DR: Ne, protože to nebylo o mně. Když si přečtete tu knihu, uvidíte že kniha není film. Ten film udělala pro peníze a napsala ho tak, jak to chtěl Mike Nichols [režisér]. Nejsem alkoholik – toho stvořila ona. Každý se ptá a já jednoduše říkám, že jsem díky bohu nemám závislou osobnost. Určitě si dám na večírku drink. Možná si dám dva nebo dokonce tři. Ale nemohla bych pít a přitom čtyřicetosm let pracovat, nikdy nezmeškat šou, nikdy nezmeškat představení, vychovat pět dětí. To by bylo nemožné.

DF: Když ten film vyšel, myslím, že si hodně lidí pomyslelo, "Ó, to je -"

DR: To určitě. Řekla jsem jí, že to tak bude a že za to zaplatíme. Carrie řekla ne, ale já řekla, "Budu to já a budeš to ty." A to se přesně stalo. Každý miluje drby a intriky.

DF: To pro vás vždycky byl život, nebo ne?

DR: Tak to chodí.

DF: Myslíte, že dnešní tisk je jiný?

DR: Jsou mnohem víc opovážliví. Někteří by měli být zastřeleni. Ale, naštěstí pro mě, nejsem taková hvězda jako ve dvaceti. Nenáviděla bych to pronásledování. Když Alec Baldwin praštil toho fotografa, řekla jsem, "Dobře! Dej mu víc." Nemůžete vyjít na vlastní dvůr. Vyfotili ElizabethTaylorovou] brzo ráno – chtěli, aby vypadala špatně. To je prostě kruté a zlé. [

DF: Zpátky k vaší vlastní kariéře, dosáhla jste tolika věcí. Zbývají ještě nějaké výzvy?

DR: Byla jsem jednoduchá holka z Texasu - Mary Frances Reynoldsová. Chtěla jsem být tělocvikářkou. Ale v šestnácti jsem vyhrála soutěž a stala se Miss Burbank 1948. Byl tam lovec talentů. Jack Warner mi změnil jméno na Debbie, udělala jsem Zpívání v dešti (Singin' in the Rain) a už jsem chtěla zůstat Debbie Reynolds navždycky. Splnilo se mi víc snů, než jsem kdy snila.

DF: Ale chcete víc?

DR: Jenom chci být jako Sophie Tucker a Jimmy Durante a George Burns – hrát na scéně až do konce. Jestli v budoucnu přijdou nějaké filmy, ráda naruším svůj zpěv a tanec a přepnu se do hracího módu. Ale mou nejoblíbenější věcí bude vždy zpěv a tanec..

DF: Proč jste tak dlouho chyběla ve filmech?

DR: Byla jsem svobodnou matkou a musela se starat o živobytí. Když se filmy změnily, nechtěli mě. Přestali posílat scénáře. Ale v divadle mě všichni přijali a líbilo se jim mé představení. Tak jsem šla tou cestou. Hrála jsem v Palladiu v Londoýně poslední rok karetního života. Hrála jsem na Broadwayi.

DF: Toužila jste hrát v dalším filmu?

DR: Ne, nelíbil se mi ten výsledek. Nejdřív ze všeho, Hollywood dělal hodně dramatické, těžké filmy - nic co by mě vážně zajímalo. Živé představení je pořád mé oblíbené. Ale vypadá to, že si každý myslí, že Matak (Mother) je okouzlující a zábavná a povzbudivá. A co víc můžete očekávat od neepického snímku bez dinosaurů?

DF: Jedna citace z vaší knihy [Debbie: My Life, 1988] se mi zdála obzvláště dojemná. Řekla jste: "Filmy jsou jedním z několika podnikání, kde vás osobní bolest činícennějším."

DR: Nikdy bych nikomu nepřála osobní bolest, ale čím víc se musíte naučit jako herečka, tím víc můžete do své role přinést osobních zkušeností. A já měla nepočítaně zkušeností. [smích]

DF: Mluvila jste o tom v kontextu s hodně veřejným koncem vašeho prvního manželství, kdy vám vašeho manžela Eddieho Fishera vzala Elizabeth Taylorová. Bylo pro vás těžké tu knihu napsat?

DR: Těžké? Bylo to něco, co jsem chtěla udělat dřív než zemřu, takže nikdo jiný nebude moci napsat nějakou lež.

DF: Co si myslíte o kariéře vašich dětí v zábavním průmyslu?

DR: Nikdy jsem o tom nepřemýšlela ani tak ani tak. Nevěděla jsem čím chtějí být. Prostě jsem je nechala vyrůst. V osobních životech mělí střídavě štěstí. Můj osobní život byl vždycky pohroma, takže jsem jim nedávala žádný příklad, kromě toho jak si mají vybrat správné přátele. Ale má kariéra byla vždycky skvělá.

DF: Dala jste jim nějakou radu?

DR: Místo kritizování rodičů, prostě nebuďte jako oni. V práci, pracujte ještě víc. Když se něco pokazí, příště bude líp, život je boj. Spadnete jednou, dvakrát. Ale v The Unsinkable Molly Brown (Nepotopitelná Molly Brownová) [1964] je výrok: "Ještě nejsem dole."

DF: To je dobrá rada od každého rodiče. Vždycky jste byla holka od vedle – to byl základ vaší přitažlivosti. Už tak vůbec nevypadáte.

DR: Lidi myslí, že je to moc kýčovité. Ale pořád je hodně míst, kde lidé vyrůstají poměrně jednoduše a nevinně. Nepoužívají sprostá slova, nespí se sousedy a sestra nespí s bratrem. Odpad, který dnes vidíme v televizi je tak hnusný, že na to nejsou slova. Mělo by to být vyhozeno do vzduchu. Ve filmu je to lepší, ale ženy budou pravděpodobně vždycky muset víc bojovat. Já pracovala pořád, protože jsem nečekala na práci. Tvořila jsem vlastní věci. A nezůstávala doma a nelitovala se. Pracovala jsem za různé platy. Půjdu dál ať budoucnost přinese cokoliv, protože miluju hraní a chci dál pracovat.

DF: Vy a váš syn jste postavili divadlo s pětisty sedadly vedle vašeho hotelu s kasínem v Las Vegas. Jaké typy představení tam hrajete?

DR: Dělám imitace - Zsa Zsa Gabor, Bette Davis, Katharine Hepburn, a Barbra Streisand. Dělám toho, kdo zrovna frčí, kdo je aktuální. A dělám komedii a zpívám. Je to kabaret.

DF: Přemýšlela jste někdy o dni, kdy toho prostě budete chtít mít míň?

DR: Doufám, že ne, to by znamenalo, že budu nemocná. Můj život je trochu moc plný, ale nikdy není nudný.